Predstavujem vám: Aničku Pohořálkovú

V dnešnom príspevku Vám prinášam rozhovor s osobou, ktorú si veľmi vážim :) Anička Pohořálková má vo "svete" nosenia detí svoje meno, aj tradíciu :) Je úžasným zdrojom informácií a myslím si, že v tejto oblasti je už trošku iný level :) Keď som rozmýšľala, čím ju vystihnúť, napadol ma obraz stromu: 
- s hlbokými koreňmi ako pevnými hodnotami a oblasťou záujmu, v ktorých je zakorenená,
- s veľkou širokou korunou, ktorá predstavuje pestrosť všetkého, čo ponúka, spolu s pozvaním pre ostatných naokolo, aby do sýtosti čerpali, inšpirovali sa, či zobrali si z toho skvelého ovocia, ktoré dáva :)
Som veľmi poetická? Možno :D Nebudem ďalej zdržovať a rovno vás pozývam urobiť si chvíľku oddychu, aby ste si aj vy nabrali z týchto "dobrôt" ;) Prajem príjemné čítanie :)

Anička s rodinou

Aká je tvoja pôvodná profesia?

Na to není úplně jednoduchá odpověď. Vystudovala jsem etnologii a hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně, ale nejstarší dcera se narodila měsíc po státnicích a do stálého zaměstnání jsem nikdy nenastoupila. Hudbu mám spíše jako koníčka a s etnologií se snažím udržovat kontakt jak jen to na mateřské jde. Ale život mě nasměroval k tomu, že jsem živnostnice. S manželem podnikáme a snažíme se to dělat tak, aby to bylo kompatibilní s naší velkou rodinou.

Koľko má tvoja rodina členov?

Máme čtyři děti. Tři holky, z nichž nejstarší je 12 let a kluka benjamínka, kterému budou čtyři roky. Takže dohromady je nás šest.

Ako si sa dostala k noseniu detí?

Po svatbě jsme nějaký čas bydleli v Praze a tam jsem nosící ženy občas potkávala. Moc se mi to líbilo. Vzpomínám si jak jsem jednou stála v metru nad ženou s podivně vyboulenou bundou a najednou vidím, že je v ní miminko. Přišlo mi to úžasné. Ještě než jsem otěhotněla, věděla jsem, že naše miminko budu nosit. Ale když se dcera narodila, ukázalo se, že to není tak jednoduché jak jsem si to představovala. Umotat na sebe pětimetrový šátek podle fotografického návodu bylo nad mé síly. První pokusy byly šílené. Jsem dost nešikovná na tyhle věci. Asi proto to teď učím :) A to říkám vpodstatě bez nadsázky. Já prostě vím jaké chyby lidi dělaj, protože jsem je všechny vyzkoušela osobně. Kromě toho naše nejstarší dcera byla velmi uplakané miminko, vyloženě si o to nošení říkala. Kdybych nenosila, určitě bychom z toho obě zešílely. Takže k nošení mě dovedlo mé chtění a cestu mi ukazovaly mé děti.

Keď sa spätne pozrieš na vašu "nosiacu dráhu" s deťmi - boli medzi nimi rozdiely?

Určitě. Ono se čtyřmi dětmi prostě člověk vidí, že všechno je pokaždé jinak (a co teprve když se vám po třech holkách narodí kluk...). Každé dítě má trochu jiný temperament, jinak silně reaguje na podněty. Dvě z mých dětí byly jako miminka hodně plačtivé, dva byli naprostí pohodáři. S nejstarší dcerou jsem musela být stále na pochodu, potřebovala hodně vestibulární stimulace, aby se uklidnila a usnula. S druhorozenou dcerou v šátku jsem mohla klidně pracovat u počítače. Ale na druhé straně, některé věci jsou pořád stejné. Nošení prostě pomáhá slaďovat každodenní činnosti, někdy uklidňuje a uspává, někdy zabavuje, jindy spoutává nezbedné batole aby neuteklo kam nemá. A někdy je jen pro radost. Velký rozdíl byl v tom, co všechno postupně přicházelo na český trh. Když jsem před dvanácti lety s nošením začínala, nebylo na českém trhu jediné ergonomické nosítko a šátky se omezovaly na tři značky. Neexistoval youtube a videa s vázáním šátku. Bylo málo informací. Za tu dobu se skutečně mnoho změnilo.

V čom si rada nosila? Líšilo sa to od dieťaťa?

Můj první šátek byl Vatanai, ale ten jsem vyměnila za Storchenwiege, když jsem se začala učit vázat na záda. A té značce jsem už zůstala věrná, protože jsem prostě konzervativní a taky proto, že ji v ČR a na Slovensku zastupujeme a prodáváme. Z nosítek jsem si oblíbila Bondolino. To je pro mě naprosto nejpohodlnější a nic je dosud v tomto ohledu nepředčilo. Ale ráda mám taky Kibi a když byl syn maličký, nosila jsem ho v nosítku Storchenwiege. Jak vidíš, jsem tím současným trhem nedotčená, nejsem experimentátor. Najdu co mi sedí a tomu jsem věrná.

Veľa sa hovorí o tom, ako nosenie deťom prospieva. Ale skúsme tak prakticky - čo tebe osobne nosenie dalo a čo možno vzalo?

Asi už to nedokážu posoudit. Je to pro nás přirozená volba. Čtyři děti jsme nosili a kočár nám sloužil spíš jako pojízdný sklad proviantu. Ve vztahu ke svým dětem prostě nemohu říct, je to naše realita. Ale mohu říct, že kdybych se nezačala tématem nošení zabývat profesně, tak bych asi byla někde úplně jinde, těžko říct kde. Je to skvělé téma, které mne velmi baví. Dává mi možnost přednášet a psát a setkávat se s fajn lidmi.

Tvoje profesné portfólio v oblasti nosenia detí je značne široké. Čomu všetkému sa venuješ?

Momentálně hlavně školím poradkyně nošení dětí a sama se dál vzdělávám, abych mohla do své práce přinášet aktuální vědecké poznatky. Nejvíce mě zajímají místa, kde se střetává biologie s kulturou, vrozené chování s chováním naučeným. Zjistila jsem, že při hledání těchto střetů člověk dostává odpovědi na různé otázky. Tak například nošení dětí lze rozdělit na biologické potřeby, potřebu intenzivně pečující osoby, bez níž se neunaučíme navazovat vztahy, potřebu kontaktu, který komplexně ovlivňuje lidské zdraví, potřebu pohybu, stimulace rovnovážného ústrojí, bez níž se správně nevyvíjí mozek a dalo by se určitě hovořit dál. No a kultura, kterou vytváříme a dědíme zároveň, ta na tyto potřeby reaguje různě. Někdy je naplňuje, někdy potlačuje. Každopádně v běžném životě kulturní vzorce od biologických neoddělujeme. Často je zaměňujeme, nebo je přijímáme komplexně a neřešíme co a proč děláme. A pak se může stát něco tak absurdního, že nám přijde nebezpečné nosit děti, aniž bychom si uvědomili, že takto se děti homo sapiens nosí už statisíce let... Podobné paradoxy nacházíme ve všech sférách rodičovství. A tak i když se věnuju nošení dětí, zabrousím i ke kojení nebo spánku.

Čo ťa viedlo k tomu, aby si začala školiť poradkyne nosenia?

Úplně nejdříve asi moje vlastní nešikovnost, což zní paradoxně, ale je to tak. Nemám dobrou pohybovou pamět, věci týkající se pohybu se dlouho a složitě učím. Vázání šátku mi zpočátku nešlo. V dobách kdy jsem začínala, žádná videa nebyla, postupovala jsem metodou pokusu a omylu a hodně mi pomáhal muž, který je na rozdíl ode mne šikovný. Jak se nošení dětí v šátku začalo stávat populárním, začalo to vypadat, že jde především o úvazy, u kterých se navíc velmi dbalo o technickou dokonalost. Také výuka vázání šátku směřovala k dokonalosti, mnohdy na úkor podpory. Dokonce se říkalo, že než vázat šátek špatně, to radši nenosit. A to mi skřípalo. Moc skřípalo. Říkala jsem si, že tohle musí zvládnout každá žena, vždyť jde o péči o dítě. Každá duševně zdravá žena zvládne pečovat o své dítě. To nemůže být žádná věda vyžadující dokonalost. Pátrala jsem v literatuře a nacházela pro své názory oporu. Jeden neurolog, odborník na vývoj mozku, napsal, že děti jsou stvořeny tak, aby dobře prospívaly v průměrné péči. Příroda prostě nepočítá s dokonalostí. Začala jsem uvažovat nad tím, jak by měla vypadat výuka vázání šátku, později jsem začala používat spíše slovo podpora. Jsem přesvědčena, že žena má v sobě vrozený program pro péči o dítě a jedním z jeho spouštěčů je právě kontakt s dítětem. Poradkyně tu není od toho, aby se předváděla kolik umí úvazů a aby učila a opravovala chyby. Podporuje ženu v tom, aby naplno využila svůj „program“. Všimněte si, že poradenství směřované na matky s malými dětmi často postupuje jinak. Nejdříve matku, popřípadě rodiče vyděsí, co všechno dělají nebo můžou dělat špatně, postraší následky, rodiče naprosto paralyzuje a potom jim nabídne záchranu v podobě nějakých více nebo méně náročných technik. Tohle je manipulace. Opak podpory. Proto jsem začala dělat kurzy pro poradkyně. Aby se z nošení dětí nestala jedna z dalších originálních a na zvládnutí náročných „technik“ v péči o dítě. Snažím se o to, aby to předávání dovedností bylo co nejúčelnější a aby ženy motivovalo k nošení.

Okrem školenia poradkýň mám s tebou spojených množstvo ďalších aktivít - e-shop V BAVLNCE, písanie blogov, organizovanie rôznych podujatí a mnoho ďalšieho. Ako si sa dostala k týmto veciam?

Tak BAVLNKOU to začalo. Manžel mi na mateřské naprogramoval e-shop, asi abych se nenudila. A jak jsem na té mateřské byla dlouho, srostl ten e-shop s naším životním stylem. Dnes mi umožňuje, abych si sama plánovala svůj čas a abych byla hodně s mými dětmi, které se pomalu dostávají do puberty a brzy patrně čas strávený se mnou vymění za atraktivnější program. V Ostravě pořádáme festival Z břicha na břicho, ten bývá v polovině srpna. Na podzim zase chystáme akce u příležitosti Mezinárodního týdne nošení dětí. Do organizace festivalů se zapojuje celá rodina. Holky se už učí prodávat, na jednom festivalu dokonce předváděly vázání šátků na panenkách. Nejmladší Vašek mi na poslední báječné akci v ostravském klubu Fabric pomáhal moderovat a losovat tombolu. No a blog, ten jsem původně začala psát pro obchod, protože se říkalo, že je to dobré pro marketing. Ale v současné době mi slouží spíše k publikaci překladů odborných článků a dalších výsledků mé práce. Třeba loni v létě jsem na blog napsala sérií článků o tom, co říkají antropologické výzkumy o psychomotorickém vývoji dítěte. Zase jeden zajímavý střet biologie s kulturou.

Oslava 10. výročia obchodu a e-shopu V BAVLNCE

Čo z toho všetkého je pre teba najväčšou "srdcovkou" a prečo?

Tak s tou srdcovkou jsi mě Katko zarazila :) Přiznám se, že na mateřské jsem pochopila, že největší předností matky je přizpůsobivost a schopnost vytvářet domov své rodině v různých podmínkách. Takže já lpím na rodině a vážím si všeho dobrého, co mi život přinesl, ale asi na tom zase tolik nelpím. Baví mě se vzdělávat, baví mě předávat dál své zkušenosti a potkávat nové lidi. Ale srdcovka je rodina :)

Tak vnímam, že téma nosenia detí už dávno nie je tvojou "hranicou" a často prinášaš príspevky či prednášky aj z iných tém. Ktoré z nich ťa "lákajú" a prečo?

Velmi mě zajímá role otce v rodičovství. To něco, čím se lišíme od našich nejbližších příbuzných, od lidoopů. Zvýšená otcovská péče asi sehrála v lidské evoluci velkou roli. V dnešní době je to velmi aktuální téma. Jako poradkyně se ocitám v takovém zvláštním rozporu. Matky které vyhledávají podporu jsou často ve špatném psychickém stavu po porodu, často mají problémy s kojením, s nedostatkem mateřského sebevědomí. Jejich muži jsou jim velkou oporou, pečují o děti, nosí je matkám na kojení nebo přímo krmí z lahve a jsou za to po právu oceňováni. Mužské pečovatelské chování je úžasné. Muži ale neprožívají takové zásahy do své integrity jako ženy při porodech. Muži nepochybně potřebují kontakt s dítětem, ale pro ženy je kontakt zásadní, protože v jejich těle podporuje proces tvorby mateřského mléka a kromě toho jsou v našich končinách v naprosté většině hlavní pečující osobou. Proto cítím velkou potřebu chránit ženy, jejich unikátní a nezastupitelnou roli. Muži si u mě na stránkách někdy stěžují, že je opomíjím. Možná mají pravdu, ale já to zatím vnímám tak, že je třeba posilovat ženy v jejich mateřských schopnostech. A zase jsme u té křehké hranice biologie a kultury. Jsem konzervativní? Nebo jen racionální? V tom zatím nemám jasno.

Ako už nie je raritou vidieť nosiacu mamičku na ulici, nie je problémom ani dostupnosť informácií, či pestrosť nosiacich pomôcok. Dokonca (ja to tak vnímam) vzniká značná konkurencia a akýsi boj o zákazníka/klienta a stieranie určitej vlastnej identity. Aké si si ty v tom všetkom našla svoje "miesto"?

To co se dnes děje vnímám pozitivně. Více prodejců, více osvěty, větší dostupnost informací i nosítek a šátků. Někdo kritizuje tu komerční stránku, ale mi tolik nevadí, alespoň pokud prodejci neútočí na sebevědomí rodičů, nestraší je špatným a nezdravým nošením. Kontakt s dítětem totiž funguje ať už naše původní motivace byly jakékoliv. Spouští v našich tělech procesy, které vedou k lepší péči, k lepšímu porozumění potřebám dítěte, k větší potřebě kontaktu. Je jedno jaká byla na začátku motivace, zda venčení psa nebo potřeba „být in“. Nošení nakonec naši pozornost přesměruje na dítě.

Anička na jednom zo svojich kurzov

Ešte trochu "zabrdnem" do poradenstva :) Mamičky začínajúce s poradenstvom nosenia detí často (ak nie vždy) vstupujú do tejto "profesie" s veľkým entuziazmom prameniacim z lásky k noseniu a k veciam, ktoré prináša. Časom ale môžu zistiť, že vo veľkej miere zasahuje mnoho oblastí ich života – rodinu, čas, rozpočet, spánok a pod. Ako podľa teba v tomto smere "nevyhorieť"?

Tohle téma řešíme na základních kurzech pro poradkyně a pak stále a znova ve společných diskuzích. Myslím, že ač jsou mnohé z poradkyň jen nadšenkyně, které se poradenství věnují jako koníčku, v této věci bychom měly být profesionální. Chráníme tím sebe i své klienty. Hledět vždy na zakázku, se kterou klient přichází a chránit svůj osobní život a svou rodinu. Nastavit si dobře hranice své práce. Stále nad nimi uvažovat. Není to lehké. Pracovníci v jiných pomáhajících profesích se na to téma také vzdělávají. Když mám já sama pocit, že z té práce nemám radost, vždy znovu uvažuji o svých motivacích. Pomáhá mi myslet na to, že pokud skutečně podporuji, nacházejí klientky velké zdroje samy v sobě a to je velká věc. Cílem je, aby klientka měla na závěr poradenství dobrý pocit, že vše zvládne sama.

Sú pred tebou nejaké výzvy, ktoré by si chcela zdolať, alebo plány do budúcna?

Jak jsem mluvila o té mateřské pružnosti a přizpůsobivosti, tak ta mi nedovolí příliš plánovat. Snažím se hodně žít přítomností. Já vím že je to klišé, ale ty děti tak strašně rychle rostou. Naše dcery se ještě nedávno při psaní dopisu Ježíškovi neuměly zabrzdit a dnes přemýšlejí, co by vlastně chtěly. Jsou to malé velké změny. Takže já moc neplánuji. Mám pocit, že jsem uprostřed krásného plánu.

Čo by si odkázala mamičkám, ktoré majú v srdci pochybnosti - o sebe, svojich rozhodnutiach ohľadom detí, o nosení, či iných veciach - a chýba im podpora, povzbudenie?

To je teda těžká otázka. Nejsem kouzelnice, ale vlastně jedno kouzlo znám a to je objetí. Objímejte své děti, mazlete se s nimi, čeště své dcery, lechtejte své syny před spaním. Nošení je vlastně dlouhé objetí. Mnoho žen v kontaktu s dětmi nachází uklidnění a sebevědomí. Je to skutečné kouzlo.

Chcela by si na záver niečo dodať? 

Chtěla bych všechny ženy, které láká poradenství, pozvat na základní kurz pro poradkyně nošení dětí, který se uskuteční 28. a 29. ledna v Košicích, a který povedu se svou kolegyní a kamarádkou, psycholožkou Zuzanou Šimkovou Péliovou. Více informací o kurzech najdete na mých facebookových stránkách Z břicha na břicho, na které vás taky srdečně zvu.

Pozn.: Odkaz na FB udalosť tohto kurzu nájdete TU.

****************************************

Musím sa priznať, že s Aničkou sme tento rozhovor z viacerých dôvodov realizovali a pripravovali po častiach niekoľko mesiacov (začali sme ešte v máji :D ). Ale myslím si, že tak ako víno potrebuje čas na svoje zrenie, aby bolo čo najlahodnejšie, tak aj tento článok ;) 

Anička, chcem ti poďakovať, že si so mnou mala trpezlivosť a napriek svojej pracovnej vyťaženosti si si na mňa stále našla čas :) Ako malú "odmenu" - prekvapenie pre teba som oslovila pár tvojich blízkych spolupracovníčok, priateliek, aby napísali niečo o tebe, či pre teba. Aj ich výpovede sú odrazom toho, že tvoja práca, prístup, priateľstvo a zaangažovanie sa v tejto oblasti má veľký zmysel a obohacuje mnohých z nás :) 

Míša Topinková (poradkyně nošení dětí a přirozeného kojení)

Aničku jsem poprvé poznala virtuálně. Hledala jsem jak uvázat svoje druhé dítko do šátku. S prvním jsem sice také vázala, ale po nějaké pauze jsem si nebyla úplně jistá jak na to. A narazila jsem na Aniččiny fotonávody. Podruhé, tentokrát osobně, jsem ji poznala na kurzu pro lektorky nošení. Otevřela mi úplně novou dimenzi v podpoře žen. Ukázala mi cestu a nalila do mě energii skutečně začít. Anička je člověk, který si stojí za svým názorem, hledá argumenty, je otevřená různým cestám, když se ukáže, že se zmýlila, dokáže přiznat chybu, vzít si zkušenost, přetavit ji v něco pozitivního a jít dál. Anička dokáže člověka motivovat, dokáže “nakopnout” a povzbudit, inspiruje, jak v mateřství, tak i na té profesionální, poradenské trase. To co dělá, dělá s obrovským nadšením a dobře. V Čechách i na Slovensku těžko najdete člověka, který by měl o nošení takový přehled jako ona a zároveň tyto informace dokázal srozumitelně předávat jak široké veřejnosti, tak i odborníkům, kteří o to stojí. Já sama jsem v ní našla kamarádku, spolupracovnici, člověka, který mě neustále motivuje a posouvá dál.

Zuzana Šimková Péliová (psychologička so zameraním na prirodzené tehotenstvo, pôrod, kontaktné, vzťahové a empatické rodičovstvo a poradkyňa nosenia detí)
Aničkinu prácu som začala registrovať zhruba pred troma rokmi, keď som už nejaký čas pracovala so ženami a ich deťmi. Bolo pre mňa povzbudivé a prínosné nachádzať kvalitne spracované zdroje pre lepšie pochopenie mechanizmov medzi matkou a dieťaťom. Kľúčovým bolo pre mňa absolvovanie kurzu pre lektorky nosenia detí v Seredi, ktorý vtedy organizovala Diana Eliášová. Anička ako jedna z mála otvorene podporuje matku ako kompetenú osobu v starostlivosti o svoje dieťa po všetkých stránkach. Vážim si jej dlhoročnú zanietenosť v hľadaní kvalitných zdrojov, jej precíznosť v práci, profesionalitu a neutíchajúcu chuť to neustále preverovať. Mnoho ma naučila. A hlavne si vážim jej schopnosť stále do toho vložiť srdce a dôveru v komplementaritu a synchronicitu každej matky a jej dieťaťa. Ako vravieva, a vždy si na to v kruhoch žien spomeniem - každá matka potrebuje od poradkyne hlavne dôveru. Nemáme právo ju súdiť, ani jej radiť. Nikdy nevieme, čo presne má ktorá žena za sebou. My zvyšujeme ich šance na opätovné spojenie a znovunájdenie najhlbšej bezpodmienečnej lásky medzi dieťaťom a matkou.

Anna Kšírová (lékařka a poradkyně nošení dětí, spolumajitelka Loktu She, autorka blogu Nošenec)
Kdybych mohla říct jednu věc, kterou u Aničky obdivuju nejvíc, tak je to její otevřenost a ochota hledat pravdu. Další výrazné vlastnosti jsou vytrvalost, houževnatost a schopnost nazývat věci otevřeně pravými jmény. Abych nemluvila obecně: konkrétním příkladem je vertikální nošení novorozenců, kdy Anička trpělivě mnoho let předkládala důkazy, že je to pro miminka prospěšné, psala články, diskutovala… Dnes je vertikální poloha normou i u novorozených miminek. Velkou zásluhu má bezpochyby i na tom, že se nošení postupně stává celospolečenskou normou. V tom hrají velkou roli dvě věci: za prvé Anička do diskuze o péči o děti přináší nové, revoluční myšlenky. A za druhé, pořádá skvělé kurzy pro lektorky nošení dětí. Jejich hlavní síla není v technice vázání, která ve skutečnosti nehraje takovou roli, ale v tom, že na nich Anička otvírá nový a pro řadu žen revoluční pohled na podporu žen v mateřství. Jsem jednou z absolventek Aniččiných kurzů a můžu potvrdit, že člověku změní život – u mě jak profesní, tak osobní. Je to laskavá žena, jejíhož přátelství si velmi vážím.

Jitka Svobodová (koordinátorka projektů v RC MaTáTa, poradkyně nošení dětí a laktační poradkyně)
Anička je jako pohlazení. Dokáže otřást člověkem. Jen tak ho pohladí a on vstane z rosy v trávě a začne na svět pohlížet otevřenýma očima :) Vnímá ho daleko více přes sebe a i v sobě. Její práce jde do hloubky. Myslí na to nejdůležitější - dotkyk, lásku a podporu. Její kurzy jsou užasné stejně jako i ona. Děkuji za možnost poznat tak báječnou ženu :)








Na záver sa pripájam aj ja :) A ako sa píše v Žalme 1,3, prajem ti Anička, aby si v tvojom rodinnom živote, ale aj profesii bola "ako strom zasadený pri vode, čo prináša ovocie v pravý čas, a jeho lístie nikdy nevädne; darí sa mu všetko, čo podniká." :) Všetko dobré ;)



Do nosenia priatelia :)